Mytologické bytosti

Upír

(nebo také vampýr) je tvor vyskytující se v mýtech, legendách, hororech a fantasy, živící se krví, kterou pije svým - zpravidla lidským - obětem.

Upír v tradiční slovanské kultuře

 Staročeské označení upíra morous naznačuje, že v počátku byl upír blízký noční můře, zlý přízrak, který během sužuje spáče a v noci jim odnáší jejich životní sílu.

Vznik upíra

V původní mytologii Slovanů, ale též Germánů se upírem stával člověk zemřelý nečistým způsobem, (sebevrah, popravený zločinec), či vůbec osoba vylučující se ze společnosti lidí, nebo skonavší nepřirozenou smrtí (čaroděj užívající černé magie, nebo oběť čaroděje). Upírem bylo také dítě čarodějnice, zplozené po koitu se démonem. Někde se věřilo, že k tomu, aby se mrtvola změnila v upíra postačí, aby přes ni přeskočil vzteklý pes. V dobách po přijetí křesťanství (kdy se navíc těla mrtvých přestala spalovat, nebo pohřbívat staletí ověřenými způsoby) se také začalo věřit, že se upírem může stát osoba pohřbená bez obřadů (např. nepokřtěné dítě), pokud byly obřady provedeny špatně, nebo osoba narozená v určitou dobu (např. o Vánocích). Podle srbských tradic se upírem mohl stát i živý člověk s vrozenými předpoklady.

 Vzhled upírů

Upír měl podobu člověka bez kostí nebo i bez nosu, mohl mít červené oči nebo kovové zuby. Nebo bylo jeho tělo pokryto srstí (jako u vlkodlaka). U východních Slovanů mohl mít zmijí jazyk, mohl být slepý nebo hluchý. U Bulharů nabíral někdy i zvířecí podobu: rysa, vlka, myši, zmije, kozy nebo bílého koně. Pokud byla upírem (potažmo upírkou) žena, vynikala nad jiné svou neobyčejnou krásou a výjimečností. Její tvář byla mrtvolně bledá,vlasy byly černé jako havraní křídla, rty rudé jako čerstvá krev a při pohledu do jejích tmavých (či rudých) očí jsme mohli vidět celou panenku. Pro okolní lid, byl neodhalený upír postavou záhadnou, ale díky svému „charismatu“ a atraktivitě velmi vyhledávanou. Pověstné jsou upírovy silné sexuální tužby, které uspokojoval/a se smrtelnými lidmi.

 Vlastnosti

Upíři se ve svých možnostech silně lišili. Jejich působnost mohla být omezena jen na dobu noční, kdy strašili své blízké, škodili domácím zvířatům (pili krev). Ráno znovu odcházeli do hrobů, protože kdyby je zasáhl sluneční paprsek, rozprskli by se a zůstala by po nich jen krvavá skvrna. Jako první příchod upíra do vesnice cítili psi (začali štěkat) a dobytek, který se začal plašit. Na druhou stranu ve slovanské mytologii mohl upír uzavřít sňatek s člověkem a dokonce mít i děti.

Upír neumírá stářím a je velmi obtížné jej zahubit. Mohl shořet, ale jakmile se napil krve tak mu bylo lépe. Živí se lidskou krví, krev zvířat sice rovněž poslouží, ale oslabuje ho. V některých oblastech se upíři neomezovali ve své působnosti jen na noční dobu. Věřilo se, že žijí mezi normálními lidmi (nejčastěji jako obchodníci nebo řezníci) a do hrobu se musí uložit jen v určitý den v roce.

Někde se věřilo, že vlivem upírů přichází hlad, špatné počasí, mor

Vlkodlak

Zatímco myšlenka proměny vlka v člověka se v lidských mýtech a mytologiích vyskytuje prakticky od počátku mýtů, myšlenka vlkodlaka je relativně nová a pochází až ze středověku. Ze starých mýtů mají nejblíže k pojetí vlkodlaka „iránští dvounozí vlci“, kteří se vyskytovali v raných textech zoroastrismu, ale zde se nijak výrazně neprosadili.
Klasická představa vlkodlaka pochází ze středověku a pochází z germánských představ, kde byl vlk zvíře zasvěcené Wodanu a nebyl tedy původně považován za „zlého“. Z báje „O Wodanu a jeho vlcích“ se postupně vyvinula pověst „O divokém lovci a jeho psích“ ze které časem vznikly první představy o vlkodlacích. Bez ohledu na germánské představy se myšlenka vlkodlaka vyvinula i u Slovanů, kde byl vlk považován za „zlého tvora“ tradičně. Za pravděpodobně nejstarší zmínku o vlkodlacích bývá považována pasáž ve Slově o pluku Igorově, kde kníže Vseslav běhal v noci jako vlk. Existuje ještě celá řada míst, kde se tato představa vyvinula nebo kam byla zanesena, ale za původní představy lze považovat germánsko-slovanské vlkodlaky. Mezi nimi zpočátku existovalo mnoho rozdílů, které se ovšem poměrně brzy smazaly. O vlkodlacích se však nevytvořila zcela jednotná představa, naopak vznikla lokální specifika, která byla zpravidla ovlivněna místními pověstmi a strachy.

Poměrně zajímavé a komplikované byly i představy o procesu, kterým se člověk nebo umrlec mohl stát vlkodlakem. Tyto představy lze rozdělit do několika základních skupin a je třeba mít na paměti, že nikde nebyly všechny tyto možnosti uznávány.

1. Způsob či doba narození - do této skupiny patří názor, že vlkodlakem se stává zejména ten (stát se jím nemusí, ale je to velmi pravděpodobné) kdo se narodí s již vyrostlými zuby, nebo nohama napřed, dále jsou to lidé narození v určitých astrologických momentech (např. za úplňku, 24. prosince). Vlkodlakem se člověk musí stát, pokud pochází ze styku ženy s upírem, nebo vlkem; pokud žena neotěhotněla s upírem (vlkem), ale měla s ním pohlavní styk, je to pouze velmi pravděpodobné. Je třeba si uvědomovat, že vlkodlaci od narození mají možnost proměňovat se i v jiná zvířata, než je vlk (ne ve všechna, ale je jich poměrně značný počet např. medvěd, pes, kočka, kráva)
2. Zakletí - pokud čaroděj (nikoli čarodějnice) zakleje člověka do vlčí podoby, stává se „hodným“ vlkodlakem, který lidem nijak neškodí, naopak jim různě pomáhá v boji s upíry a ostatními vlkodlaky
3. Přímým stykem - pokousání vlkodlakem již existujícím, vypití vlkodlačí moči (někdy stačí jakýkoli styk s touto močí)
4. Umřelci - umřelec se vlkodlakem stane pokud přes jeho hrob přeběhne kočka, pes, nebo kohout.

Způsob jakým se člověk stane vlkodlakem ovlivní i jeho další chování. Pokud se člověk vlkodlakem narodil, byl nutně zlý, napadal dobytek i lidi, sál mléko a sesílal na dobytek mor. Obrana proti němu byla velmi složitá a prakticky nejjednodušší bylo zlikvidovat ho v jeho lidské podobě.

Zakletí vlkodlaci byli dobří, lidem pomáhali, vysvobozeni mohli být pouze tak, že z nich týž čaroděj, který je zaklel, opět kletbu sňal.
Vlkodlaci, kteří se stali vlkodlaky stykem s jiným vlkodlakem, nebyli nutně zlí (ačkoli zpravidla tomu tak bylo). Jejich přeměny byly často poměrně složité a proto se jich šlo zbavit jak v podobě člověčí, tak v podobě vlčí, ačkoliv nejjednodušší známý způsob proměny spočíval v udělání kotrmelce přes kládu. V pověstech některých národů (např. Lotyšů) se vlkodlak musel před proměnou svléknout do naha, přičemž své šaty nutně potřeboval ke zpětné proměně v člověka. Pokud mu šaty někdo např. ukradl, nemohl se vlkodlak proměnit a zůstal (často natrvalo) ve vlčí podobě.

Umrlci byly zpravidla neškodní, většinou se pouze vraceli domů za svoji ženou. Pokud s ní měli dítě, narodilo se bez kostí.

Zajímavostí je, že vlkodlak se za určitých okolností mohl stát vampýrem, zrovna tak dítě vzniklé spojením vlkodlaka a vědmy čekal vždy osud vampýra. Další poměrně zajímavým faktem je, že dost často vlkodlaci v lidovém podání splývaly s upíry a existují o nich prakticky stejné historky.